ŽIDÉ V LOUNECH



Lounská synagoga

Podle dosud ověřených zpráv vznikla v Lounech židovská náboženská obec roku 1860. Poměrně rychle se rozrůstala, ale v prvním desetiletí své existence neměla vlastní modlitebnu. Náboženské obřady se konaly v některém židovském domě, kde bývala také židovská škola. Počátkem 70. let však byla potřeba zřízení synagogy natolik naléhavá, že byla ve městě hledána vhodná parcela pro její stavbu. Našla se v tehdejší Šatlavní neboli Radnické (dnes Hilbertově) ulici tam, kde 6. září 1849 takřka do základů vyhořely domy čp. 70/71, sloužící jako zájezdní hostinec a přepřahací stanice dostavníkové pošty. Celých 22 let zůstávalo zbořeniště na stavebních parcelách č. 65 a 66 a jeho majitelé odolávali všem výzvám, hrozbám i sankcím ze strany úřadů. Někdy v průběhu roku 1870 nebo počátkem 1871 židovská obec parcely koupila i s přilehlými pozemky v sousedství severní městské hradby, označenými parcelními čísly 40, 41 a 42.

Ihned poté bylo pražskému architektovi Staňkovi zadáno vypracování projektu, který ještě v roce 1871 (díky staviteli Paulovi z Jimlína) dostal hmotnou podobu nepříliš rozměrné, ale architektonicky sevřené stavby v tzv. maurském slohu. Náklady činily 19 tisíc zlatých a modlitebna byla vysvěcena po dokončení všech vnitřních úprav roku 1874. Nezastavěné pozemky č. 40-42 byly vedeny jako zahrada a spolu se synagogou tvořily jakousi enklávu židovského majetku mezi Hilbertovou ulicí a řekou Ohří, vklíněnou mezi měšťanské domy čp. 69 a čp. 72 a obklopující svažitý prostor kolem tzv. Roháčovské hradební bašty. Později vznikla mezi tokem řeky a hradbou promenádní cesta, nazývaná dnes Pod šancemi. Ta poněkud změnila situaci v dělení zahradních parcel pod úpatím hradby, udržující se v podstatě dodnes.

Sedmdesát let po vystavění synagogy se kolem ní začaly dít podivné věci. Louny byly součástí tzv. Protektorat Böhmen und Mähren a členové izraelitské náboženské obce i etničtí Židé byli systematicky zbavováni majetku, přecházejícího pod tzv. vnucenou správu. Ta se týkala jak pozemkové držby (polí, sadů, zahrad), tak staveb (obytných domů, zemědělských usedlostí, dvorů). Nešlo o nic menšího než o smutně proslulou arizaci židovského majetku. Ještě počátkem roku 1941 však synagoga byla stále v držení náboženské obce, v jejímž čele byl snad poslední válečný představený Bedřich Fanta. Avšak 6.března 1941 se na své 9. řádné schůzi obecní správní komise města Loun usnesla zahájit jednání o získání budovy synagogy do majetku města. Jednáním se starostou náboženské obce byl pověřen právní rada městského úřadu JUDr. František Fiedler.

Důvodem k tomuto kroku byla skutečnost, že město bylo již roku 1940 přinuceno vyklidit prostory severního křídla radnice, kde původně sídlilo městské muzeum a kam se nastěhovaly úřadovny městské policie, četnictva a některé další kanceláře. Sbírky muzea byly provizorně uloženy do prostor měšťanského pivovaru, v jehož sklepeních se počítalo se zřízením protileteckých krytů městského úřadu. Tehdejší správce muzejních sbírek a jednatel Muzejního spolku pro Louny a okolí odborný učitel Václav Kučera, podporován správcem městského archivu PhC. Jiřím Tschornem-Brindlerem, neustále upozorňoval na ohrožení sbírek a požadoval řešení neúnosné situace. Východiskem mělo být uvažované získání synagogy.

Nezachovaly se záznamy o tom, jak jednání s židovskou obcí probíhalo, avšak někdy v polovině května 1941 proběhla prohlídka synagogy. Zástupci vedení města poté podali předsedovi správní komise Františku Liehnemu zprávu, která obsahovala také návrh na odkoupení objektu za 40 tisíc protektorátních korun. Správní komise 25. května vzala výsledky místního šetření na vědomí, avšak pro uskutečnění koupě bylo třeba souhlasu nadřízených úřadů. K nim patřil okresní úřad a úřad obrlandráta v Kladně. A zde správní komise narazila na problém. Vrchní zemský rada dr. O. Meusel totiž zaslal 23. srpna 1941 z Kladna do Loun výměr, kterým ukládal městu určit přísežného znalce pro odhad kupní ceny synagogy. Na 34. řádné schůzi obecní správní komise v pátek 29. srpna o tom podal obšírnou zprávu stavební referent Eduard Milka. Výsledkem „přání pana obrlandráta“ bylo, že komise ihned jmenovala příslušného znalce a městskému úřadu uložila pořízení ověřeného výtahu z majetkových knih. Tak se stalo, že úřední odhad ceny synagogy byl svěřen lounskému staviteli architektu Jindřichu Grünerovi z Poděbradovy ulice.

Bohužel, zachované dokumenty úřadu města Loun z let II. světové války mají četné mezery a není vždy snadné nalézt doklady o tom, jak se to či ono usnesení správní komise za jejího ročního působení plnilo, případně, proč se neplnilo. To je i náš případ a my se nyní musíme v duchu přenést do situace, jaká byla v Lounech zhruba o půldruhého roku později. Po správní komisi (natož po městské radě a zastupitelstvu!) nebylo již ani stopy. Správa města byla v rukou jediného muže – vládního komisaře JUDr. Heinze Rochlitzera. Ten celý „obchod“ dokončil a mezi městem a židovskou náboženskou obcí v Lounech byla 16. prosince 1942 uzavřena kupní smlouva, podle níž „der jüdische Tempel, Bauparzelle Kat. Zl. 66 mit der Garten Parzelle Kat. Zl. 40-42 im Kat. Geb. Laun wurde durch die Stadtgemeinde Laun gekauft“.

Podle této smlouvy činila kupní cena 152 100 protektorátních korun, jež však nešly do pokladny města, ale na konto tzv. Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren (vystěhovalecký fond). Zda tato částka byla výsledkem odhadu stavitele Grünera, nevíme. Spíše se zdá, že Herr Regierungskomissar Rochlitzer učinil vše pro to, aby se dotyčný fond co nejvíce obohatil. V této souvislosti je zajímavé, že také pro budovu synagogy byl určen vnucený správce, kterým byl jistý Karl Weber z Komenského náměstí. Podle všeho tento muž měl tehdy na starost veškeré arizované židovské domy ve městě...

Muzejní sbírky a městský archiv byly do synagogy přestěhovány patrně ještě v roce 1942 a byly tam uschovány až do začátku 50. let, kdy městské muzeum získalo nové prostory v domě Sokolů z Mor. Část fondů Státního okresního archivu Louny je zde uložena dosud, a to díky dalším přesunům vlastnictví objektu po II. světové válce.

Když byly po osvobození roku 1945 pořádány majetkoprávní záležitosti, dospěl mimo jiné okresní soud v Lounech dne 12. srpna 1948 k rozhodnutí, že zápis vlastnického práva obce lounské k židovskému templu z roku 1942 je neplatný a dne 5. října téhož roku byl také z příslušné knihy vymazán. Zároveň bylo poznamenáno obnovení vlastnického práva pro židovskou náboženskou obec v Lounech. Jenomže tato obec čítala již jen několik lidí, tvořících synodální sbor bez prostředků na údržbu synagogy, závislý na krajské správě židovské náboženské obce v Ústí nad Labem. To bylo patrně hlavním důvodem, proč 29. června 1956 byla uzavřena kupní smlouva, podle níž přecházelo vlastnictví synagogy na družstvo Stavba v Lounech, a to za 52 tisíc Kčs. Jménem krajské správy židovské náboženské obce v Ústí nad Labem (a po předchozím souhlase ONV Louny) smlouvu podepsal předseda Maxmilian Goldberger. K registraci změny vlastníka došlo 18. prosince 1956.

Následující drobná úprava zápisu z roku 1964 se týkala pouze změny sídla vlastníka, tj. lidového družstva bytové a stavební údržby Stavba, Velká Hradební 39, Ústí nad Labem. O tři roky později pak s definitivní platností přešlo vlastnictví budovy na stát, zastoupený v tomto případě Okresním národním výborem v Lounech. Cestou nástupnictví je po roce 1989 vlastníkem Česká republika, a to prostřednictvím referátu kultury Okresního úřadu v Lounech. Uživatelem budovy je Státní okresní archiv. Ve svém důsledku je tento vývoj velkým štěstím pro dnes již historicky cennou stavbu „v maurském slohu“. Svědčí o tom i úpravný vzhled synagogy a péče, jaká je její údržbě věnována. Příští rok uplyne 130 let od doby, kdy byla postavena...1



Spolkový život

Židé žili v Lounech již ve 14. století a v následujících dvou stoletích dosáhli značného rozvoje. Usadili se v ulici zvané nejprve Česká a později Židovská. Vlastnili kolem 12 domů a odhaduje se, že ve městě bydlelo asi sto Židů. 527 Ve druhé polovině 17. století a především po vydání familiantského zákona 528 se situace Židů výrazně zhoršila. V Lounech zůstal pouze jediný tzv. chráněný Žid. 529 Žil v Židovské ulici v čp. 3, kde byla i židovská modlitebna.

Protižidovské restrikce byly zrušeny teprve v roce 1849. Po zrovnoprávnění byl Židům umožněn mimo jiné i svobodný pohyb, který nebyl vždy veřejností přijat s nadšením. Podobně tomu bylo i v Lounech, kde první přistěhovalý Žid, Joachim Weil z Postoloprt, byl rozzuřenými měšťany opětovně vystěhován z města. Weil se obrátil na soud, který uznal jeho právo, a osm osob bylo potrestáno vězením. 530 V padesátých letech došlo k řadě protestů proti stěhování Židů do Loun, motivovaných především strachem obchodníků z nové konkurence. Přes výše zmíněné problémy se Židé ve městě zabydlovali a postupně vznikl základ budoucí židovské komunity.

Řada Židů se ve městě prosadila jako zdatní obchodníci nebo členové místní inteligence. Ve městě působili jak židovští právníci, tak lékaři. Někteří se stali podnikateli a zasahovali do místní politiky. Mnozí z nich vlastnili velký majetek a podařilo se jim skoupit značné množství domů. V letech 1871–1874 byla vybudována synagoga a v roce 1874 vznikla oficiálně lounská židovská obec. 531 Komunita se neustále rozrůstala a svého vrcholu dosáhla kolem roku 1890, kdy čítala přes 420 členů. Židé prožívali v Lounech poměrně klidné časy. Soužití Čechů a Židů v předválečných Lounech je výstižně charakterizováno v knize vzpomínek Hovory s Aničkou: „Ta symbióza totiž byla zpravidla skutečně dobrá. Židi hráli mariáš s Nežidy a na plovárně jsme se my, dámy z rodu Abelesů a Fantů, opalovaly s dámami z honorace (...) Tak tomu bylo, když se nedělo nic zvláštního. Věci se měnily radikálně, kdykoli se na hladině z nějakého důvodu utvořily kruhy. V takových chvílích se Lounští měnili přes noc k nepoznání. Najednou byli třeba s to věřit, že Židi, se kterými se ještě včera smáli,koupali na plovárně a tančili na plese, pijí křesťanskou krev a potřebují ji k pečení.

Viz Kamil LINHART, Dějiny Židů v Lounech, in: Hugo Gold (ed.), Die Juden und Judengemeinden Böhmens in Vergangenheit und Gegenwart, Brün–Prag 1934, s. 351. Jednalo se o soubor restriktivních protižidovských zákonů, vydaných ve 20. letech 18. století za vlády Karla VI. Nejdůležitější byl tzv. numerus clausus, neboli stanovení maximálního počtu židů v Čechách.
Tomáš PĚKNÝ, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001, s. 88–97. Podle Kamila Linharta byl však v Lounech první tzv. chráněný Žid již na sklonku 17. století. Lébl Mirotic zemřel v roce 1694. K. LINHART, Dějiny Židů, s. 353.Tamtéž.150macesů.“


Výjimkou bylo pouze období antisemitských nálad na sklonku 19. století. K nim Anna Langrová přidává zajímavý poznatek, který dokládá, že byl poznamenán i spolkový život. Dříve tolerantní spolky se začaly projevovat antisemitsky. Jejího otce velice silně zasáhlo, že byl vyhozen ze Sokola. Také matka si nemohla již půjčovat knihy v Besedě. Tyto křivdy nesli Židé velmi těžce a domnívám se, že na ně nikdy nezapomněli, ačkoli se jim spolky za dva roky omluvily a přijaly je zpět. O vzájemných vztazích názorně vypovídá další Annina vzpomínka: „Jeden z tehdejších nejznámějších protižidovských štváčů byl hostinský Holý. Měl hospodu ve čtvrti, jíž se říkalo Amerika. Když bylo po procesu, vypravili se tam jednoho dne tři bratři Abelesové. Táta, předseda spolku Herkules. Starý Arnošt, největší rváč v rodině. A strýc Siebel, který přijel – snad jen pro tohle – z Rakouska, kde tehdy ještě žil. V hospodě Arnošt vyprovokoval hádku. Skončila tím, že herkulové Holého zbili a vyhodili ho z jeho vlastní hospody. Pak zaplatili za to, co vypili, a vrátili se spokojeně domů.“ 533 Historka by mohla mít reálný základ, neboť Antonín Holý byl předsedou antisemitského spolku Česká družina a redaktorem Lounských lidových listů, 534 které byly na sklonku 19. století laděnysilně protižidovsky.

Pozoruhodné je, že se lounští Židé vážně zabývali myšlenkou stavby vlastního spolkového domu, který by místní židovskou obec nejen reprezentoval, ale také by sloužil jako společenské centrum i jako školní budova pro výuku náboženství. Nápad se poprvé objevil v roce 1885, kdy výuka náboženství probíhala v pronajatých nevyhovujících prostorách v Pražské ulici. V roce 1892 vzniklo pětičlenné stavební komité, složené z vážených členů místní židovské obce Ignáce Bulovy, Simona Glasera, Davida Neumanna, Zikmunda Taussiga a dr. Adolfa Nettla. Problémem byl způsob, jakým by se měl získat obnos na novou budovu. Nakonec bylo dojednáno, že se v následujících třech letech zdvojnásobí repatriace a výnosy z kostelních sedadel 535 a soukromé dary půjdou na vybudování budovy. Zbytek peněz se měl uhradit půjčkou. Byl připraven a zaplacen i projekt, ale přesto se stavba nikdy neuskutečnila. Hlavním důvodem byla zřejmě nechuť obětovat poměrně značný finanční náklad na stavbu, o níž bylo později na představenstvu prohlášeno, že se nemůže rentovat. Zvítězilo obchodní uvažování nad touhou zřídit si vlastní budovu, která by reprezentovala náboženskou obec.

Viktor FISCHL, Hovory s Aničkou, Praha 2009, s. 40–41. Tamtéž.
Adresář města Loun, Louny 1900, s. 96.
Sedadla v synagoze se platila a dědila z generace na generaci.K. LINHART, Dějiny Židů, s. 356.


Pokusme se alespoň trochu poodhalit spolkovou činnost této sice poměrně malé, ale významné komunity. Velkým problémem je zcela nedostatečná pramenná základna, neboť se v lounském archivu k tomuto tématu zachovalo jen velmi málo materiálu. Nepočítáme-li Izraelskou náboženskou obec a výše zmíněný oficiálně nepodložený spolek Herkules, existovaly v Lounech ve sledovaném období čtyři spolky – Židovské pohřební bratrstvo pro chudé a nemocné, Židovský ženský dobročinný spolek, Ženský židovský spolek Noe a Místníodbor národní jednoty česko-židovské.

Židovské pohřební bratrstvo pro chudé a nemocné vzniklo 12. ledna 1870 a patřilo mezi nejstarší spolky ve městě. Pohřební bratrstvo sloužilo celé židovské komunitě. Být členem spolku byla prestižní záležitost, proto mezi členy nacházíme převážně místní židovskou honoraci. Spolek se staral o poslední cestu členů židovské obce a měl pečovat také o hřbitov a nemocné či chudé členy. Bylo důležité, že uchovával a dalším generacím předával staré židovské tradice. 537 Spolkovou řečí byla až do roku 1897 němčina. Teprve na valné hromadě konané 12. července 1897 byl podán návrh na změnu jednací řeči na češtinu. Dokazuje tak bilingvnost převážné většiny lounských Židů. Není náhodou, že se tak stalo v době vydání Badeniho jazykových nařízení. Židé v témže roce zrušili i svoji německou školu, která se nacházela na Pražské ulici. Židovské náboženství se nadále vyučovalo v českém jazyce na nově založené lounské reálce.

Židovský ženský dobročinný spolek vznikl v roce 1879 a v jeho čele se střídaly ženy z významných židovských rodin Kahnů a Glaserů. První předsedkyní byla Emilie Kahnová, kterou již po roce vystřídala Babetta Glaserová, jež zastávala svoji funkci až do poloviny devadesátých let 19. století, kdy ji opět nahradila Emilie Kahnová. Smyslem spolku bylo pečovat o chudé a nemocné židovské obyvatelstvo. Dalším ženským spolkem byl Židovský ženský spolek Noe v Lounech. Doklady o jeho existenci jsem nalezl pouze v soupisu spolků určeném pro okresní hejtmanství v roce 1893, dříve ani později již není zmiňován a nenacházíme jej ani v žádném z oficiálních Adresářů města Loun. Není vyloučeno, že byl Židovský ženský dobročinný spolek totožný s Židovským ženským spolkem Noe. Národní jednota česko-židovská vznikla v roce 1893. Jejím cílem bylo prolomení bariér mezi českým a židovským etnikem, sblížení a asimilace Židů s českou společností jak na poli kulturním.

Vzhledem k nedostatku materiálu v lounském archivu jsem použil komparativní metodu a vycházel z diplomové práce Davida Grossmanna, Obraz brněnské židovské komunity v její spolkové činnosti, Masarykova univerzita Brno 2002, neboť se spolky v základních rysech nelišily. Škola zanikla ze dvou důvodů. V roce 1896 byla v Lounech zřízena reálka, na kterou docházel vyučovat rabín, navíc židům škodilo v očích veřejnosti, že převážná část používala především němčinu a byli vnímánipo nacionální stránce jako cizí element.

SOkA Louny, OÚ Louny I, k. 181, Izraelský ženský spolek. K roku 1908 jsem nalezl Spolek izraelských 152tak sociálním. Lounští Židé zareagovali rychle a ještě téhož roku založili místní odbor, který se scházel v hotelu Union. Jeho starostou byl v roce 1896 MUDr. Adolf Taussig. O čtyři roky později jej vystřídal advokát JUDr. Emilian Fišer a jednatelem byl zástupce společnosti Assecurazioini Generali Bedřich Fanta. 540 Bylo by velmi zajímavé sledovat činnost spolku v období antisemitismu koncem 19. století i po uklidnění situace na počátku 20. století. K tomu nám však chybí pramenná základna. Víme pouze, že spolek existoval ještě v roce 1905, ale zanikl nejpozději v roce 1908, neboť v novém adresáři již není zmíněn. Domnívám se, že k tomu došlo v důsledku nárůstu antisemitismu v české společnosti, nástupu sionistického hnutí a ideového rozkolu v samotném českožidovském hnutí.

V knize Hovory s Aničkou se zachovala zpráva o dalším lounském spolku, který není nikde v literatuře uveden. Jmenoval se Herkules a jeho členy byli siláci. Sdružoval zejména rodinu Abelesů a několik jejich kočích. Bohužel se mi o tomto spolku nepodařilo nalézt žádnou další zprávu.

Židé však nebyli členy pouze židovských spolků, ale byli činní i v občanských sportovních, národních, výherních spolcích. Příkladem byl JUDr. Emilian Fischer, který se jako předseda místního odboru Národní jednoty česko-židovské zapojil do činnosti lounského Sokola. Členy Sokola byli i Jaroslav Bulova, Bedřich Novák a František David. Posledně jmenovaný se aktivně zapojil i do činnosti v místním odboru Klubu českých turistů, kam jej doprovázel továrník Bernard Bermann. Sportovní duch Bernarda Bermanna se projevil i ve Veslařsko-bruslařském klubu Ohře, kam chodili také J. Fanta a Jindřich Katz. 541 Moric Katz byl pro změnu jedním ze zakladatelů tolik potřebného Sboru dobrovolných hasičů. Stal se náčelníkem oddělení, byl velmi váženým členem a v roce 1912 byl při příležitosti čtyřicátého výročí spolku jmenován čestným členem. 542 Heřman Bulova a Zikmund Glaser stáli v roce 1873 u vzniku výherního spolku Štěstěna, který měl však velmi krátký život a zřejmě již následujícího roku zanikl. 543 Velmi zámožný Josef Glaser, který vlastnil ve městě v roce 1882 pět domů a byl i městským radním, se stal členem váženého c.k. Výsadního sboru ostrostřelců. 544 Ženy tak výrazně do spolkového života nezasahovaly, zmínky jsem nalezl. Domnívám se, že se jednalo o pokračovatelku výše zmíněného spolku.

Adresář města Loun, Louny 1900, s. 96.
SOkA Louny, fond Veslařsko-bruslařský klub Ohře, inv. č. 5, Památní kniha Veslařsko-bruslařského klubu v Lounech (1883–1933), nepag., seznam zakládajících členů spolku z roku 1883.
Památník sboru dobrovolných hasičů v Lounech, Louny 1912, s. 25.
SOkA Louny, OÚ Louny I, k. 189, Spolek Štěstěna.
Jeho jméno figuruje na seznamu členů spolku z roku 1874. SOkA Louny, OÚ Louny I, k. 189, C.k. výsadní ostrostřelecký sbor.
Pouze o Jaroslavě Bulovové a Anně Fantové, které se krátce před válkou staly členkami Sokola.


Pro židovskou komunitu bylo období od poloviny 19. století do vypuknutí války dobou velkého rozkvětu na poli ekonomickém i kulturním. Přes počáteční překážky se v sedmdesátých letech ve městě vytvořila židovská náboženská obec a symbolem její emancipace se stala nově postavená synagoga nedaleko náměstí. Židé si vytvořili své spolky, o kterých se sice z pramenů mnoho nedozvídáme, ale víme přinejmenším o existenci čtyř spolků. Potenciálním pátým by byl nově objevený spolek Herkules, není však zcela zřejmé, zda se nejednalo pouze o neformální sdružení. Za nejvýznamnější spolky považuji Židovské pohřební bratrstvo pro chudé a nemocné, které pěstovalo a předávalo židovskou kulturní tradici a místní odbor Národní jednoty česko-židovské, jejíž činnost však byla narušena antisemitskými náladami. Důležité je poměrně četné zapojení Židů do spolkového života města. Je zřejmé, že jej v posledních desetiletích monarchie významně obohatili. 2

Zdroje
1 - Hluštík, Antonín Jiří, Mgr., CSc. Lounská synagoga REGIZ 1/2000, Kulturně historická revue lounského regionu, Archiv - historie. Dostupné z http://www.vejr.cz/regiz/archiv/historie/lounska_synagoga.html
2 - Vostřel, Martin, PhDr. et Ph.D. Spolkový život v Lounech v letech 1861 - 1914. Disertační práce. Filozofická fakulta University Karlovy Praha. Ústav etnologie. 2016. Také [online]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/detail/104591/

„Když už člověk jednou je, tak má koukat aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ Jan Werich